Flitry, měkkouši a zlato. Co dát blízkým pod stromeček?

Vybírání těch správných dárků je věda. Moudré přísloví praví, že není důležité, jestli se dárek líbí tomu, kdo ho dává, hlavní je radost obdarovaného. Jenže právě tady se preference mohou značně rozcházet. Delikátní diplomacie dárkového šílenství se tak ještě přiostřuje.

„Tolik měkkejch?“ Do dneška si přesně vybavuju bráchův zklamaný výraz, když pod stromečkem prohmatával balíčky, a takzvané měkkouše bez zájmu rovnou odkládal stranou. Hrozilo totiž, že budou obsahovat svetr nebo ponožky. Z měkkoušů vzal na milost jedině fotbalový dres Ronalda, to bylo totiž něco. Jednoduché to ale nebylo ani s „tvrďáky“. Pokud při protřepání nezachrastily (hurá, lego!), byla velká šance, že půjde o knížku, a to už tak veselé nebylo.

Tuny plastů

Děsí vás myšlenka bytu zavaleného další tunou plastových krámů Made in China? Jste někdy ve stresu při srovnání pokojíčku vašich dětí a těch dokonalých minimalistických, sladěných v krémových a bílých tónech, které vidíte na Instagramu? „K čemu jim bude další plastový panáček nebo helikoptéra? Neměly by spíš dostat nějakou sadu na kreativní tvoření nebo stavebnici podporující prostorovou představivost?“

Jak ale slušně naznačit tchyni, že vnoučátka opravdu nepotřebují stopadesátou novinku z nejbližšího hračkářství? Zejména pro starší generaci počet dárků úzce souvisí s mírou prokazované lásky. Prarodiče chtějí udělat radost hlavně dětem a o to je přeci připravit nechcete.

Tón v tónu

Když vidím instagramové profily influencerek s vánočním stolem zdobeným decentním eukalyptovým věncem se čtyřmi štíhlými svícemi z včelího vosku nebo záběry na pokojíčky se srovnanými poličkami s dokonale naaranžovanými dřevěnými figurkami a pletenými košíčky tón v tónu, chce se mi brečet. Vlastně chtělo. Zcela neskromně si myslím, že mám vytříbený vkus. S dětmi se ale někam posunul – možná společně s drobky zapadnul pod sedačku. A já se po letech rozhodla se tím přestat trápit. Rodina je koneckonců jedno velké propletené klubko často protichůdných potřeb.

Co tedy na Vánoce udělá největší radost? To, co si děti opravdu přejí. A je fuk, že mladší dcera je milovnicí růžových flitrů a ze všeho nejradši se popatlává mojí prošlou dekorativní kosmetikou. Dostane nevkusnou plastovou hlavu na česání, kterou může zmalovat jako velikonoční vejce. Aspoň nebude nanášet všechny ty vrstvy na sebe a následně je otírat o gauč a povlečení. Na Štědrý den omdlí blahem a bude mít pocit, že Ježíšek jí vážně splnil to největší přání.

Opravdová přání

A já chci prostě knížky… I když všichni doma šílí, že se komínky věčně rozečtených románů a sborníků válejí všude, od kuchyně po toaletu. Mně udělají největší radost. A beru na milost i měkkouše. A taky ty malé hranaté krabičky ze zlatnictví (haló, choti!). Tímto oficiálně rezignuji na snahu obklopit své děti vkusnými předměty, které budou rozvíjet jejich geniální, většinou ještě neobjevené schopnosti, a přitom zdobit byt.

Přeju si radostné Vánoce pro všechny – bez ohledu na to, co si o přáních ostatních myslím já. Chci si večer v klidu otevřít novou knížku, vidět šťastného muže, jak si zkouší své tisící kompresní punčochy na běhání, a šlápnout na několik dílků Lego Friends, které se už nevejdou pod postel, kde bydlí všechny vkusné, ale nechtěné dárky.

Text: Linda Vomáčková Foto: Getty Images