Stres, paměť a soustředění. Co dětem pomáhá a co jim naopak škodí?
16. 1. 2020 - Kvído radí
V článcích o zdraví hraje stres obvykle roli strašáka, který ve své přemíře škodí srdci, mozku, zažívání a vlastně celému tělu. Při správném dávkování je ale geniálním mechanismem, který naše tělo přizpůsobuje nárokům okolí. Jak působí stres na děti? Prospívá jejich paměti, nebo jí spíš škodí?
Odpověď je jednoduchá: jak kdy. V těle se při stresu vyplavuje noradrenalin, který okamžitě zvýší naši pozornost. Pokud se chceme něco naučit, jistou dávku noradrenalinu můžeme vítat, protože patří mezi látky podporující bdělost. Vhodná dávka noradrenalinu navíc aktivuje ty části mozkové kůry, které potřebujeme pro myšlení a paměť.
Co učení škodí
Evoluce nás zvýšenou pozorností nevybavila kvůli výuce vyjmenovaných slov, ale kvůli možnosti bezprostředního ohrožení. Příliš vysoká hladina noradrenalinu tak místo soustředění podporuje ostražitost a bdělost vůči podnětům všude okolo – a učení škodí. Lidé jsou nicméně různí a optimální míra napětí se u každého z nás liší.
Například některé děti i dospělí s ADHD vyplavují noradrenalin méně, takže jim drobné zvýšení může pomoci. Lepší cestou ke zvýšení noradrenalinu je ale nadšení než stres. Zejména u dětí s ADHD, protože právě jejich rodiče k nim bývají někdy příliš kritičtí, což společně s vrozenými dispozicemi přispívá k nepozornosti a hyperaktivitě.
Rychlá akce
Pokud se něco přihodí, stres zpomalí trávení, údržbu tkání, složité uvažování a další dlouhodobé úkoly a naopak připraví mozek i tělo k rychlé akci. A zatímco svaly se pár minut po překonání stresu uvolní, v mozku hormony působí ještě po několik hodin, dnů, nebo dokonce týdnů a ovlivňují právě paměť.
Zdroje a okolnosti stresu mohou být životně důležité – a proto si živočichové vyvinuli schopnost si je zapamatovat výjimečně dobře. Kortizol vyplavený při stresu se v mozku navazuje na receptory na povrchu neuronů, jejichž aktivace podpoří zapamatování. Takový efekt ale trvá jenom pár desítek minut. Kortizol totiž postupně proniká i dovnitř buněk, kde působí přesně opačně a další zapamatovávání tlumí: nejspíš proto, aby se mohly dříve získané informace dobře usadit.
Mechanismy paměti versus stres
Pokud se chceme něco naučit, teoreticky by tak pro nás bylo výhodné bezprostředně před učením zvýšit hladinu stresu. Některé výzkumy ukazují, že takové pravidlo skutečně platí – ale realita je složitější. Zvýšení stresu bude výhodné jen do určité míry – a prospěje hlavně pamatování toho, co se stresem nějak souvisí.
Různých mechanismů paměti navíc máme v mozku několik – a stres v zájmu úspory času přepíná na tu nejjednodušší, která umožní mechanické zapamatování nějakého podnětu, aniž by se zabývala souvislostmi.
Proto si traumatizovaní lidé mohou z extrémně stresující situace pamatovat jen nesouvislé úryvky. A proto vede přehnaný strach ze školy a neúspěchu spíš k celoživotní vzpomínce na hrůzu z rodiče nebo učitele než k pochopení fyzikálních nebo historických souvislostí.
Důležitost uvolnění
Určitá míra napětí každému z nás vyhovuje, nejen pro učení – a totéž platí i pro děti. Rády závodí a řeší zapeklité problémy úměrné věku, aby se pak zase mohly uklidnit: na takové střídání je lidský organismus stavěný.
Ono uvolnění pak ale musí přijít brzy. „Aby si člověk nebral starosti do postele,“ řekla by nejedna babička. Intenzivní stres v čekárně u zubaře, před zápasem nebo divadelním vystoupením ničemu nevadí, pokud zase odezní. Pokud se ale objevuje i jindy, je úlohou rodičů dítě uklidnit.
Stres totiž vnímáme jako obzvlášť silný hlavně v situacích, kdy s ním neumíme nic udělat. Hluk vlastního vysavače nám nevadí, protože ho máme pod kontrolou, a pokud by z nějakého důvodu překračoval únosné meze, můžete ho vypnout.
Potřeba bezpečí
Stejně hlasité hučení od sousedů naopak vadí daleko víc, protože jsme mu vydáni na milost a nemilost, neumíme s ním nic udělat. A totéž neplatí nejen o hluku: pocit bezmoci zvyšuje prožívaný stres se stejnou pravidelností jako vlhkost vzduchu v sauně pociťovanou teplotu.
Dítě přitom svět okolo sebe ovládá jen částečně. Aby pro něj docela obyčejné každodenní stresy nepřesáhly únosnou míru, potřebuje se spolehnout, že za něj problémy mohou vyřešit rodiče nebo jiní nejbližší lidé. Proto tolik potřebuje přítomnost lidí, kterým důvěřuje: aby mělo jistotu, že není světu vydané napospas. A pokud si není jisté, rozličnými způsoby testuje, jestli zájem rodičů neopadl. Zkouší se ujistit, že pokud se děje něco, co se dít nemá, dospělí si toho všimnou. Rodiče tomu obvykle říkají zlobení.
Text: Vojtěch Pišl Foto: Getty Images
