Dětská obezita není nikdy jenom izolovaným problémem dítěte, říká lékařka
12. 12. 2019 - Rozhovory
„Je skvělé, že už i lékařská věda vidí, že na obezitě se stejně významným způsobem podílí celá řada faktorů. Například stres, exkomunikace ze společnosti, neschopnost řešit své vnitřní potíže, nedostatek vizí a cílů,“ říká MUDr. Zuzana Šnajdaufová z Oddělení tělovýchovného lékařství Fakultní nemocnice Motol.
Zuzana mi nad kávou ukazuje metaanalýzu z roku 2013, která shrnuje výsledky studií o prevenci a léčbě dětské obezity za dvacet let. Z té vyplývá, že z dlouhodobě studovaných přístupů se jako nejefektivnější nástroje uplatňují individuální přístup, restrukturalizace životního prostředí, práce na komunikačních dovednostech a stresovém managementu. „Každý člověk má svůj vlastní příběh a s tím je potřeba pracovat,“ vysvětluje.
Podle Světové zdravotnické organizace má 27 % dětí v České republice nadváhu a téměř 10 % je obézních. Čím to?
Můj osobní názor je, že nejen děti, ale celá společnost je vystavena neustálému stresu, který se projevuje v mnoha oblastech lidského života. Přesto, že jsme nejbohatší, co jsme kdy byli, tak tu panuje chronická nespokojenost s tím, co máme. Začíná víc a víc platit, že čas jsou peníze, a lidé, kteří mají peníze, nemají čas si je užít. Nemáme tady jen nárůst obezity, ale i psychiatrických onemocnění, čím dál tím víc se mluví o poruchách spánku…
Takže příčinu dětské obezity je potřeba hledat v dětské duši a nezdravé stravovací návyky či nedostatek pohybu jsou jen průvodní jevy?
Příčinu bych hledala primárně v mnohem větší komplexitě. Lékařská věda jasnou nebo jednu společnou příčinu nezná, já se domnívám, že ani není. Špatné stravovací návyky a nedostatek pohybu jsou důsledkem něčeho hlubšího a nezdravého. Pro jednoduchost našeho rozhovoru to můžeme nazvat dětská psyché. Ta samozřejmě zahrnuje mnoho oblastí. Je mnoho důvodů, proč mohou být děti nešťastné. Rodinné zázemí, školní zázemí, nedostatek zdravého sebevědomí. To nespočívá v tom, urvu si cokoliv, co chci, ale v tom, jak se dokážu v životě přirozeně a zdravě prosadit tak, abych se přitom cítila dobře.
Bohumil Kartous ze společnosti EDUin mluví o tom, že dnešní děti jsou pod neustálou záplavou cukrů a „kybercukrů“, kdy jim je ze všech stran servírována nezdravá potrava pro tělo i duši a ony ji neumějí přestat konzumovat a my je nedokážeme zastavit a ukázat jim to, co je v životě skutečně důležité. Že je pro ně v životě důležitější Instagramer než vlastní babička…
Tohle je obrovský problém postmoderní společnosti. To, co nabízí generace rodičů, je pro děti často tak zastaralé, že nejsou ochotné ani schopné se od ní učit, protože od velmi raného věku považují svoje rodiče za nemoderní. My se technologicky předbíháme tak moc, že je to pro většinu společnosti naprosto neuchopitelné. V momentě, kdy nám děti technologicky ujedou, což je strašně snadné, jsme jim obtížně schopni předat opravdu funkční hodnoty. Ustupujeme před nimi a považujeme se za nekompetentní. Nedokážeme je ochránit před věcmi, které jim způsobují v životě zmatek a které nejsou schopné samy ovládnout. Sem patří veškerá návykovost technologií, jídla, drog a čehokoliv, co nemá z principu žádnou stopku.
Jak to, že v jídle neznáme stopku?
Domnívám se, že veškeré jídlo, které nepatří mezi základní potraviny, jako jsou sladké nápoje, pochutiny, pamlsky spojené se zábavou apod., poskytuje člověku něco navíc. Něco, co doopravdy nepotřebuje, a tím pádem děti samy od sebe neumějí říct dost. Pokud to neudělá rodič, dítě samo nemá šanci se v jejich konzumaci zastavit. Rodiče mají ale z nějakého důvodu problém uplatnit svou autoritu a říct jim stop. Možná, že si sami nesou tu nenasycenost, nevím. Nejsme dostatečně dospělí na to, abychom byli ochotní nést zodpovědnost za to, že něco zakážeme. To říkám ale velmi zjednodušeně.
Takže problém je v tom, že nechceme dětem odepřít nic z toho, co postmoderní společnost nabízí…
Přijde mi, že to dělá většina rodičů. My se tak strašně bojíme, abychom neudělali někde chybu, což v podstatě znamená, že nechceme přijmout odpovědnost za svoje jednání. To se projevuje i na sociální rovině, nejen v chování k dětem, ale třeba i v pracovních kolektivech. Kolikrát sleduješ, že se něco děje v pracovním kolektivu, a nikdo nic neřekne, protože nechce být „nerespektující“ nebo třeba jen vyčnívat. Tak strašně se bojíme postavit se sami za sebe, že od svých dětí vlastně očekáváme, že budou kompetentnější než my.
Jasně, takže čekáme, že se samy zastaví v půlce pytlíku bonbónů, což se samozřejmě nestane.
To se nemůže stát. Z principu. I zvíře se přežere, pokud má možnost. A to má obvykle fungující instinkty.
Co mám tedy udělat, když mi moje dítě, přestože se snažím, aby žilo zdravě, začíná trochu „kynout“?
Na základě mých vlastních mateřských zkušeností a mé praxe si myslím, že každý problém dítěte se týká i jeho rodiny. Proto je vždycky dobré se nejdřív zastavit a zamyslet se nad sebou a svými vlastními návyky. Nad tím, co se mi v životě zrovna děje a jestli nějakým způsobem potencuji to, co se děje s mým dítětem. Pokud má dítě problémy např. ve škole, primárně bych se zaměřila na to, jestli mu poskytuji dostatečnou podporu a zájem. Pokud dojdu k závěru, že to nejsem schopná řešit sama, hledala bych odborníka. Univerzálně nejsem schopná říct, jestli to má být obezitolog, nebo psycholog. Nejdůležitější mi ale přijde vědět, že to není nikdy problém jenom toho dítěte.
Dobře. Můžu se tedy pro začátek obrátit třeba na pediatra?
Určitě. Zeptala bych se pediatra, pedagoga, který s mým dítětem tráví čas, jiných lidí, kteří to dítě znají. Než bych začala hledat konkrétního odborníka, poradila bych se určitě v rámci svých běžných sociálních kontaktů.
Je teda nejlepší dětem sladkosti úplně zakázat?
Ne. To je velmi obtížné. Já jsem jedno ze svých dětí vychovávala bez sladkostí a znamenalo to pro mě neustálou kontrolu toho, kdo mu co dá nebo nabídne. Což někdy vedlo až k absurdním situacím. Nakonec jsem se rozhodla, že se nebudu tvářit, že sladkosti neexistují, a mluvila jsem s ním o tom, že je potřeba znát míru. Že sladkosti se jedí po jídle, a ne před ním. Že se vždycky zeptá, jestli si může vzít bonbóny a kolik. Pokud nežiji někde izolovaná na pustém ostrově, těžko se vyhýbat něčemu, co dělá celá společnost. Do určitého věku a zralosti dítěte, což je u každého individuální, je to moje zodpovědnost, mít nad tím kontrolu. Zároveň bych dítě od nejútlejšího věku informovala o tom, proč nechci, aby si ten bonbón vzalo, a nebála se uplatňovat rodičovskou autoritu, pokud se bude stavět na hlavu a dělat scény. Pokud ale dítě není zvyklé, že když udělá scénu, dostane to, co chce, ať už je to bonbón, televize, nebo počítačová hra, tak nejspíš scény dělat ani nebude.
Co když je ale moje dítě už zvyklé cpát se sladkostmi od rána do večera?
Pokud už mi to tak ujelo, že se moje dítě z jakéhokoliv důvodu cpe bonbóny a já to nedokážu omezit, hledala bych pomoc, jak zjistit, co za tím je a jak to změnit. Něco zajídá, nebo je to vážně jen zlozvyk? Cukr je návykový. Dala bych si práci s tím mu vysvětlit, že se něco musí změnit. Řekla bych mu upřímně, že je to problém, který jsem já nepodchytila, a že ho musíme řešit.
Kdy poznám, že už máme problém? Mám se řídit podle BMI? Děti někdy přiberou a pak z toho zase vyrostou…
I když pracuju jako tělovýchovná lékařka, nikdy děti neposuzuji pouze podle BMI a tabulek. Každý máme jinou konstituci. Některé děti budou vždy robustní a je to tak v pořádku. Řídila bych se jejich vitalitou a aktivitou. Pokud má moje dítě problém zavázat si tkaničky, doběhnout skupinu kamarádů nebo vidím, že se opravdu cpe a evidentně něco zajídá, pak je potřeba něco dělat.
Co když se cpe sladkostmi od rána do večera, a je hubené?
Jasně. Rozhodně bych si neříkala, že když netloustne, může se cpát. Obrovské množství cukru nedělá tělu nikdy dobře. Takové děti třeba nejsou tlusté, ale mohou být nesoustředěné nebo jinak problematické. Mohou být i podvyživené, protože nejedí dostatek kvalitních živin. Mají zkažené zuby…
Kvídův Zdravouš a Mlsanda je unikátní rodinná kooperativní hra pro 2–5 hráčů od 5-ti let, se kterou se děti učí zábavně a jednoduše o zdravém životním stylu. Více zde.
A když je to naopak? Když je tloušťka takříkajíc v rodině?
Naprostá většina dětí, které mají nadváhu, to má v rodině. To jsou prostě modely chování, které se předávají. Aniž by si to rodiče uvědomovali. Když se vrátíme k té studii, vidíme, že ať už v léčbě, nebo v prevenci, odměna má velmi negativní vliv na motivaci dítěte čehokoliv dosáhnout. A přitom je to tak rozšířená věc, která se používá i ve školách. Byli jste hodní, tady máte bonbón. Současní obezitologové se shodují na tom, že zvykat děti na jakékoliv jídlo za odměnu je velmi negativní. A zvládat stres pomocí jídla není cesta k řešení. Zároveň je potřeba říct, že jsou i lidé, kteří i při běžných stravovacích návycích dosáhnou monstrózní obezity, protože mají třeba poruchu práce s lipidovým metabolismem nebo endokrinologický problém. Tady je potřeba léčba.
Je pravda, že chceme za každou cenu chránit děti před tím, aby byly nešťastné. Přitom když se něco rozbije, nepovede nebo ztratí, jde o naprosto přirozenou věc a přirozenou emoci…
Ano. Zjevně to souvisí s naším problémem prožívat naše vlastní emoce. Moje dítě pláče, protože ztratilo oblíbenou věc. A já, místo abych mu to dovolila prožít, běhám v panice okolo a dělám všechno pro to, aby neplakalo. Bráním mu v tom, aby učinilo zkušenost, že oblíbené věci je potřeba si hlídat. Věci fungují v souvislostech. A ty je potřeba dětem ukázat.
Text: Natálie Veselá Foto: Eliška Slováková
Zuzana mi nad kávou ukazuje metaanalýzu z roku 2013, která shrnuje výsledky studií o prevenci a léčbě dětské obezity za dvacet let. Z té vyplývá, že z dlouhodobě studovaných přístupů se jako nejefektivnější nástroje uplatňují individuální přístup, restrukturalizace životního prostředí, práce na komunikačních dovednostech a stresovém managementu. „Každý člověk má svůj vlastní příběh a s tím je potřeba pracovat,“ vysvětluje.
Podle Světové zdravotnické organizace má 27 % dětí v České republice nadváhu a téměř 10 % je obézních. Čím to?
Můj osobní názor je, že nejen děti, ale celá společnost je vystavena neustálému stresu, který se projevuje v mnoha oblastech lidského života. Přesto, že jsme nejbohatší, co jsme kdy byli, tak tu panuje chronická nespokojenost s tím, co máme. Začíná víc a víc platit, že čas jsou peníze, a lidé, kteří mají peníze, nemají čas si je užít. Nemáme tady jen nárůst obezity, ale i psychiatrických onemocnění, čím dál tím víc se mluví o poruchách spánku…
Takže příčinu dětské obezity je potřeba hledat v dětské duši a nezdravé stravovací návyky či nedostatek pohybu jsou jen průvodní jevy?
Příčinu bych hledala primárně v mnohem větší komplexitě. Lékařská věda jasnou nebo jednu společnou příčinu nezná, já se domnívám, že ani není. Špatné stravovací návyky a nedostatek pohybu jsou důsledkem něčeho hlubšího a nezdravého. Pro jednoduchost našeho rozhovoru to můžeme nazvat dětská psyché. Ta samozřejmě zahrnuje mnoho oblastí. Je mnoho důvodů, proč mohou být děti nešťastné. Rodinné zázemí, školní zázemí, nedostatek zdravého sebevědomí. To nespočívá v tom, urvu si cokoliv, co chci, ale v tom, jak se dokážu v životě přirozeně a zdravě prosadit tak, abych se přitom cítila dobře.
Bohumil Kartous ze společnosti EDUin mluví o tom, že dnešní děti jsou pod neustálou záplavou cukrů a „kybercukrů“, kdy jim je ze všech stran servírována nezdravá potrava pro tělo i duši a ony ji neumějí přestat konzumovat a my je nedokážeme zastavit a ukázat jim to, co je v životě skutečně důležité. Že je pro ně v životě důležitější Instagramer než vlastní babička…
Tohle je obrovský problém postmoderní společnosti. To, co nabízí generace rodičů, je pro děti často tak zastaralé, že nejsou ochotné ani schopné se od ní učit, protože od velmi raného věku považují svoje rodiče za nemoderní. My se technologicky předbíháme tak moc, že je to pro většinu společnosti naprosto neuchopitelné. V momentě, kdy nám děti technologicky ujedou, což je strašně snadné, jsme jim obtížně schopni předat opravdu funkční hodnoty. Ustupujeme před nimi a považujeme se za nekompetentní. Nedokážeme je ochránit před věcmi, které jim způsobují v životě zmatek a které nejsou schopné samy ovládnout. Sem patří veškerá návykovost technologií, jídla, drog a čehokoliv, co nemá z principu žádnou stopku.
Jak to, že v jídle neznáme stopku?
Domnívám se, že veškeré jídlo, které nepatří mezi základní potraviny, jako jsou sladké nápoje, pochutiny, pamlsky spojené se zábavou apod., poskytuje člověku něco navíc. Něco, co doopravdy nepotřebuje, a tím pádem děti samy od sebe neumějí říct dost. Pokud to neudělá rodič, dítě samo nemá šanci se v jejich konzumaci zastavit. Rodiče mají ale z nějakého důvodu problém uplatnit svou autoritu a říct jim stop. Možná, že si sami nesou tu nenasycenost, nevím. Nejsme dostatečně dospělí na to, abychom byli ochotní nést zodpovědnost za to, že něco zakážeme. To říkám ale velmi zjednodušeně.
Takže problém je v tom, že nechceme dětem odepřít nic z toho, co postmoderní společnost nabízí…
Přijde mi, že to dělá většina rodičů. My se tak strašně bojíme, abychom neudělali někde chybu, což v podstatě znamená, že nechceme přijmout odpovědnost za svoje jednání. To se projevuje i na sociální rovině, nejen v chování k dětem, ale třeba i v pracovních kolektivech. Kolikrát sleduješ, že se něco děje v pracovním kolektivu, a nikdo nic neřekne, protože nechce být „nerespektující“ nebo třeba jen vyčnívat. Tak strašně se bojíme postavit se sami za sebe, že od svých dětí vlastně očekáváme, že budou kompetentnější než my.
Jasně, takže čekáme, že se samy zastaví v půlce pytlíku bonbónů, což se samozřejmě nestane.
To se nemůže stát. Z principu. I zvíře se přežere, pokud má možnost. A to má obvykle fungující instinkty.
Co mám tedy udělat, když mi moje dítě, přestože se snažím, aby žilo zdravě, začíná trochu „kynout“?
Na základě mých vlastních mateřských zkušeností a mé praxe si myslím, že každý problém dítěte se týká i jeho rodiny. Proto je vždycky dobré se nejdřív zastavit a zamyslet se nad sebou a svými vlastními návyky. Nad tím, co se mi v životě zrovna děje a jestli nějakým způsobem potencuji to, co se děje s mým dítětem. Pokud má dítě problémy např. ve škole, primárně bych se zaměřila na to, jestli mu poskytuji dostatečnou podporu a zájem. Pokud dojdu k závěru, že to nejsem schopná řešit sama, hledala bych odborníka. Univerzálně nejsem schopná říct, jestli to má být obezitolog, nebo psycholog. Nejdůležitější mi ale přijde vědět, že to není nikdy problém jenom toho dítěte.
Dobře. Můžu se tedy pro začátek obrátit třeba na pediatra?
Určitě. Zeptala bych se pediatra, pedagoga, který s mým dítětem tráví čas, jiných lidí, kteří to dítě znají. Než bych začala hledat konkrétního odborníka, poradila bych se určitě v rámci svých běžných sociálních kontaktů.
Je teda nejlepší dětem sladkosti úplně zakázat?
Ne. To je velmi obtížné. Já jsem jedno ze svých dětí vychovávala bez sladkostí a znamenalo to pro mě neustálou kontrolu toho, kdo mu co dá nebo nabídne. Což někdy vedlo až k absurdním situacím. Nakonec jsem se rozhodla, že se nebudu tvářit, že sladkosti neexistují, a mluvila jsem s ním o tom, že je potřeba znát míru. Že sladkosti se jedí po jídle, a ne před ním. Že se vždycky zeptá, jestli si může vzít bonbóny a kolik. Pokud nežiji někde izolovaná na pustém ostrově, těžko se vyhýbat něčemu, co dělá celá společnost. Do určitého věku a zralosti dítěte, což je u každého individuální, je to moje zodpovědnost, mít nad tím kontrolu. Zároveň bych dítě od nejútlejšího věku informovala o tom, proč nechci, aby si ten bonbón vzalo, a nebála se uplatňovat rodičovskou autoritu, pokud se bude stavět na hlavu a dělat scény. Pokud ale dítě není zvyklé, že když udělá scénu, dostane to, co chce, ať už je to bonbón, televize, nebo počítačová hra, tak nejspíš scény dělat ani nebude.
Co když je ale moje dítě už zvyklé cpát se sladkostmi od rána do večera?
Pokud už mi to tak ujelo, že se moje dítě z jakéhokoliv důvodu cpe bonbóny a já to nedokážu omezit, hledala bych pomoc, jak zjistit, co za tím je a jak to změnit. Něco zajídá, nebo je to vážně jen zlozvyk? Cukr je návykový. Dala bych si práci s tím mu vysvětlit, že se něco musí změnit. Řekla bych mu upřímně, že je to problém, který jsem já nepodchytila, a že ho musíme řešit.
Kdy poznám, že už máme problém? Mám se řídit podle BMI? Děti někdy přiberou a pak z toho zase vyrostou…
I když pracuju jako tělovýchovná lékařka, nikdy děti neposuzuji pouze podle BMI a tabulek. Každý máme jinou konstituci. Některé děti budou vždy robustní a je to tak v pořádku. Řídila bych se jejich vitalitou a aktivitou. Pokud má moje dítě problém zavázat si tkaničky, doběhnout skupinu kamarádů nebo vidím, že se opravdu cpe a evidentně něco zajídá, pak je potřeba něco dělat.
Co když se cpe sladkostmi od rána do večera, a je hubené?
Jasně. Rozhodně bych si neříkala, že když netloustne, může se cpát. Obrovské množství cukru nedělá tělu nikdy dobře. Takové děti třeba nejsou tlusté, ale mohou být nesoustředěné nebo jinak problematické. Mohou být i podvyživené, protože nejedí dostatek kvalitních živin. Mají zkažené zuby…
Kvídův Zdravouš a Mlsanda je unikátní rodinná kooperativní hra pro 2–5 hráčů od 5-ti let, se kterou se děti učí zábavně a jednoduše o zdravém životním stylu. Více zde.
A když je to naopak? Když je tloušťka takříkajíc v rodině?
Naprostá většina dětí, které mají nadváhu, to má v rodině. To jsou prostě modely chování, které se předávají. Aniž by si to rodiče uvědomovali. Když se vrátíme k té studii, vidíme, že ať už v léčbě, nebo v prevenci, odměna má velmi negativní vliv na motivaci dítěte čehokoliv dosáhnout. A přitom je to tak rozšířená věc, která se používá i ve školách. Byli jste hodní, tady máte bonbón. Současní obezitologové se shodují na tom, že zvykat děti na jakékoliv jídlo za odměnu je velmi negativní. A zvládat stres pomocí jídla není cesta k řešení. Zároveň je potřeba říct, že jsou i lidé, kteří i při běžných stravovacích návycích dosáhnou monstrózní obezity, protože mají třeba poruchu práce s lipidovým metabolismem nebo endokrinologický problém. Tady je potřeba léčba.
Je pravda, že chceme za každou cenu chránit děti před tím, aby byly nešťastné. Přitom když se něco rozbije, nepovede nebo ztratí, jde o naprosto přirozenou věc a přirozenou emoci…
Ano. Zjevně to souvisí s naším problémem prožívat naše vlastní emoce. Moje dítě pláče, protože ztratilo oblíbenou věc. A já, místo abych mu to dovolila prožít, běhám v panice okolo a dělám všechno pro to, aby neplakalo. Bráním mu v tom, aby učinilo zkušenost, že oblíbené věci je potřeba si hlídat. Věci fungují v souvislostech. A ty je potřeba dětem ukázat.
Text: Natálie Veselá Foto: Eliška Slováková
