Jak naučit děti prohrávat
30. 8. 2021 - Kvído radí
Tenisová raketa letí k zemi. Rozpažené ruce. Ve tváři výraz vzteklého údivu a na rtech žhavá koule jadrných výrazů mířící k rozhodčímu na umpiru. „Ten míček byl přece in!“ rozčiluje se tenistka před zraky milionů lidí. Nicméně čím déle vypjatá scéna trvá, tím více diváků si říká, že takhle se přece chová jen malé dítě.
Nikdo nemá rád prohry. A uvedený příklad dokládá, že někdy se s nimi těžce vyrovnávají i ti, kteří by na ně za svou dlouhou kariéru měli být zvyklí. Zároveň je zde dobře vidět, jak rozšířené je povědomí o tom, že děti prostě prohry zvládají mnohem hůře než my dospělí. Takže pokud váš potomek rozmetá figurky Člověče, nezlob se po celé místnosti, nezoufejte. Je to normální. Když odchází od pexesa v momentě, kdy má jen o jednu hromádku méně než sourozenec, je to normální. Když po prohře v pláči obviňuje ostatní z nečestnosti nebo se ustavičně snaží fixlovat, je to normální. Opravdu.
Nechte je být
Čím menší dítě, tím složitější je pro něj prohru pochopit. Vždyť se přece snažilo! Vždyť do toho dalo všechno! Taková nespravedlnost! Uklidnění, že jde jen o hru a že se vlastně nic velkého neděje, nefunguje. Dítě totiž nemá takové zkušenosti jako vy, nemá srovnání. Nezažilo vyhazov z firmy, neprošlo si stresem při dopravní nehodě, neřešilo splácení hypotéky. Pro něj je bolest, pocit nespravedlnosti a naštvání stejně skutečné jako pro zmíněnou tenistku. A stejně jako sportovcům občasné výbuchy hněvu tolerujeme, pokud netrvají příliš dlouho nebo nepřekročí meze slušnosti, měli bychom i děti nechat si jejich prohru prožít po svém. Ať už o samotě v koutě, nebo v naší náruči třeba se slovy útěchy typu „já vím, že to bolí, že je nespravedlivé, že vyhrát může jenom jeden“.
(Ne)nechte je vyhrát
Nicméně dívat se na děti, jak se trápí, není nic příjemného. Proto je samozřejmě přirozené, že snad každý rodič nechává své děti schválně vyhrát. To má svá pro a proti. Například známý dětský psycholog Václav Mertin se domnívá, že děti se s nezdary musí vypořádávat běžně v životě, tak není důvod je záměrně vystavovat stresujícím situacím i při hrách. Zvlášť když už z podstaty nemohou být při většině her rodičům rovnocennými partnery. Na druhou stranu, pokud dítě bude sklízet výhru za výhrou, prohrávat se nenaučí nikdy. Vše se navíc komplikuje v případě, že nehraje jenom s vámi, ale také se sourozencem. To pak není úplně win-win situace… Jak z toho ven? Někteří psychologové doporučují lehkou úpravu pravidel podle věku. Například lze umožnit opakování nepovedeného tahu. Každopádně se snažte důsledně zabraňovat fixlování, přičemž důsledky opaku pro budoucí život asi není třeba příliš rozebírat.
vyhrát není vše
Jedním ze způsobů, jak pomoci dítěti vyrovnat se s prohrou, je změna úhlu pohledu. Zkuste mu vysvětlit, jak vlastně dojde k tomu, že někdo vyhraje. Někdy hraje roli úsilí, někdy náhoda a někdy obojí. Časem možná pochopí, že náhoda sice není fér, ale že za ni nikdo nemůže. A tak není důvod klást si vinu za prohru. Také je dobré zaměřit se na proces, a ne na výsledek. Vždy oceňte úsilí a snahu – nejen u proher, ale i u výher. Velkou výhodou her je možnost opakování. Zdůrazněte dítěti, že když se bude snažit, příště může zase vyhrát ono. I to je ostatně poučení pro život. Staré přísloví navíc praví, že opakováním se člověk učí. A to vlastně platí i u proher. Pokud s dětmi nebudete hrát hry a sportovat, pokud občas neprohraje, prohrávat se nenaučí.
Text: Matěj Černý Foto: Getty Images
