Na všechno samy – proč jsou české matky na zhroucení?
18. 5. 2021 - Kvído radí
„Mateřství je nejkrásnější období života.“ „Užij si to, dokud jsou děti malý, hrozně to uteče.“ „Do práce nespěchej.“ To je jen zlomek rad, které si novopečené matky vyslechnou od svého okolí. Mateřství bezesporu patří k zásadním životním etapám. Abychom si ho ale mohly užít, musíme na to mít sílu a čas. A právě odpočinek a pomoc je to, co českým ženám často zoufale chybí.
Ve chvíli, kdy partner živí rodinu a vy nežijete ve vícegeneračním soužití nebo nemáte rodiče ochotné či schopné zapojit se do péče o vnoučata, budete na většinu managementu okolo dětí sama. To je fakt, se kterým většina nastávajících matek buď nepočítá, nebo si ho spíš nedokáže reálně představit. I pro mě byl rozsah činností okolo nemluvněte a posléze batolete a dalšího dítěte tak trochu šok. Ačkoli se situace v Česku v posledních letech zlepšuje a stále více otců je ochotných nejen aktivně se zapojit do chodu domácnosti, ale i zkusit si rodičovskou dovolenou, největší zátěž stále spočívá na ženách. 
Sama doma
Typický den tak v českých domácnostech začíná následovně: matka ráno vstane první, připraví snídani pro všechny, případně svačiny do školy, nachystá oblečení, vzbudí děti, dohlíží na oblékání, hygienu, kontroluje úkoly, rozváží děti do školek a škol. Zbytek dne pak strávíme přípravou jídla, rozvozem potomků na kroužky a případně ještě částečným úvazkem, kdy k počítači odbíháme mezi uklízením lega a mícháním polévky. Otec se nasnídá a odchází do práce. V případě mladších dětí žena v noci navíc kojí, utěšuje plačící, řeší zlé sny nebo rostoucí zoubky. Tatínek se musí vyspat do práce. Z té se obvykle vrací pozdě odpoledne nebo navečer, kdy už se děti koupou a chystají se spát. Otcovství se tak realizuje převážně o víkendech nebo přečtením pohádky před spaním. Řada mužů ženám jejich únavu a frustraci z monotónní a psychicky i fyzicky vyčerpávající každodenní rutiny navíc nevěří, protože si ji nikdy na delší dobu nevyzkoušeli.
Nastavit si hranice
Upřímně věřím, že věta „Klidně si si jdi zacvičit, já TI pohlídám“, definitivně patří na smetiště tradičního rodinného modelu. Podle něj totiž my JIM hlídáme několik let v kuse 24/7. A v tom je zakopaný pes. Péče o děti a domácnost by se neměla dělit na dvě soupeřící strany. Děti jsou matky stejně jako otce a rodina by měla fungovat jako tým, kde si všichni navzájem pomáhají a respektují své potřeby i hranice. Na naši neschopnost nastavení hranic upozorňuje i Jana Nováčková, autorka populární knihy Respektovat a být respektován. Současné matky mají nesmírně ztíženou situaci právě tím, že jim chybí podpora předchozí generace, dosavadní modely výchovy se ukazují jako nefunkční a v mnoha ohledech i škodlivé pro dětskou psychiku a těch nových (zatím neprověřených časem) je tolik, že to až vzbuzuje úzkost. Podle Nováčkové chceme pro své děti to nejlepší a v dobré víře jsme vychovali první generaci dnešních dospívajích, která je zvyklá, že jsou plně respektovány její potřeby. Umíme naslouchat dětem, dávat jim prostor a přijímat jejich emoce. Kdo ale naslouchá nám?
Dneska po „o“ s babičkou
Podle Tomáš Hajzlera, autora knihy Dobrý život, má problém mnohem širší základnu, než dnešní „odpojené muže“. Dřív u nás děti v podstatě vychovávala celá vesnice. I já si pamatuju časy, kdy jsme všem sousedkám říkali teto a pofoukat odřené koleno nebo srovnat ječící smečku mohl kdokoli z baráku nebo z ulice. Dnes se děti pohybují striktně mezi školou, školkou a vybranými kamarády v předem domluvených termínech a časech na hraní. Často je doslova nemožné zorganizovat setkání víc než dvou dětí kvůli všem kroužkům a aktivitám, kam je vozí – matky. Ty pak osaměle čekají, až Pepíček nebo Emička dohrají florbal nebo docvičí na housle. (Funkční) prarodiče jsou nedostatkové zboží. Buď ještě pracují, nebo jsou kvůli vzrůstajícímu věku prvorodiček už tak staří, že se zapojit nemohou. Případně bydlí tak daleko, že kontakt s nimi se omezuje na (opět) pečlivě naplánované návštěvy o víkendu nebo na narozeniny. Děti tak nemá kdo vyzvednout, kdo je vzít odpoledne na hřiště, uvařit jim oběd nebo procvičit vyjmenovaná slova. Podle vztahového terapeuta Vratislava Hláska děti přichází nejen o „servis“, ale především o cenné citové vazby, vztahové modely a hlavně pocit bezpečí v kruhu širší rodiny a příbuzných. Zásadní význam vztahů s rodinnými příslušníky vyzdvihuje i kniha Držte si své děti. Dnes se o pouto s dětmi sami zbytečně brzy připravujeme třeba tak, že zbytečně nadhodnocujeme kontakt s vrstevníky právě na úkor času stráveného s rodinou.
Budujte si komunitu
Většina žen se paradoxně ocitá v situaci, kdy jsou zoufale samy uprostřed města plného lidí. V takové chvíli jim nezbývá než za hlídání děti platit. Matky si tak sice splní touhu po částečné profesní realizaci, pokud ale nenastoupí rovnou na plný úvazek ofinanční nezávislosti na partnerovi si můžou nechat zdát, protože většina jejich výdělku jde na soukromé školičky, jesle nebo právě chůvu.
Dobrá zpráva ale je, že se to dá zvládnout i se zaměstnaným tatínkem a bez babiček. Jak? Podle Hajzlera je naší nadějí vybudovat si pevnou komunitu důvěryhodných a spolehlivých přátel z řad sousedů a ostatních matek. Zlomit anonymitu a odcizenost velkých měst a začít znovu pěstovat takové vztahy, abyste se nestyděly požádat sousedku o pomoc nebo hlídání výměnou za to samé. Věřte, že se vám nesmírně uleví. Budete překvapená, že v okolních cizích bytech jsou ženy a matky jako vy, které by daly nevímco za to, aby si mohly samy v klidu třeba nakoupit. Možná je načase vyměnit konkurenci za nové sesterství a přijmout okolní ženy i samy sebe. Jedině tak si dokážeme navzájem pomoci.
Text: Linda Vomáčková Foto: Getty Images
