Proč strašidla do výchovy nepatří a jak pracovat se „zlobivými“ dětmi
26. 2. 2020 - Kvído radí
Zaštiťujete se jezinkami, čerty nebo jinými strašidly, chcete-li své dítko donutit k úklidu hraček, slušnému chování nebo odchodu do školky? Nebo ho naopak chráníte i před pohádkou o perníkové chaloupce a nikdy byste mu nedovolili absolvovat například noční bojovku?
Názorů na strašení dětí je zhruba tolik, co rodičů. Přestože tahle debata pravidelně vrcholí kolem svátku sv. Mikuláše, ideální střední cesta se, pokud jde výchovu netraumatizovaných a zároveň nepříliš přecitlivělých dětí, hodí po celý rok. Strašení dětí a vyhrožování přirovnávají psychologové i pedagogové často k fyzickým trestům. „Výprask ničí tělo a strašení zase dětskou duši,“ píše v knize Psychologem svým dětem Tamara Cenková. Podle ní takové výchovné prostředky vedou k „výrobě“ ustrašených nerváků, kteří se stresují i z naprostých maličkostí. 
Nezlob, nebo přijde čert!
Psycholožka Danuše Jandourková upozorňuje na to, že strašení či výhružky na děti fungují ne proto, že by si uvědomovaly správnost či nesprávnost svého počínání, ale proto, že se jednoduše bojí. Jenže takové „záchranné lano“ stejně nevydrží dlouho (dítě dříve či později pochopí, že si ho žádný čert ani ježibaba neodnesou) a vypovídá spíše o zoufalství a bezradnosti rodiče než o efektivnosti strašení. Pokud nám tedy nejde o efektivní výrobu koktání, pomočování nebo nejrůznějších fobií. Pro malé děti do šesti let je rodič skálou, bezpečným přístavem, a pokud ho budeme opakovaně tlačit tam, kde ho chceme mít, pomocí výhružek a vzbuzovat v něm pochybnosti o jeho bezpečí, můžeme mu skutečně způsobit traumata, která si s sebou ponese až do dospělosti. Jak tedy správně usměrnit vzdorovité batole?
Verbalizujte své vlastní pocity
„Jako první krok vždy doporučuji mluvit na dítě z bezprostřední blízkosti, oslovit ho jménem, dotknout se ho a dívat se mu do očí. Až když víte jistě, že vás vnímá, řekněte mu, co potřebujete,“ vysvětluje terapeutka Markéta Chlupová. Nemalujte čerty na zeď. Místo: „Nechoď tam, spadneš tam“ mu sdělte své obavy. „Štve mě, když biješ svého bratra. Prosím, drž se od té vody dál, neumíš plavat a já mám strach, že by ses mohl utopit,“ uvádí jako příklad správně verbalizovaných emocí. Formulaci samozřejmě přizpůsobte s ohledem na věk dítěte. Zkrátka nelžete, nepředstírejte, že máte křišťálovou kouli a víte všechno nejlíp na světě. I přesto máte právo vyžadovat po dítěti takové chování, jaké považujete za vhodné. Abyste ho efektivně naučili rozlišovat, jaké chování to je, ukažte mu, co vadí vám, ne čertům. I když se jen málokterý rodič dokáže vyhnout abstraktnímu příkazu „a nezlob“, snažte se být vždy co nejvíc konkrétní. „Co přesně znamená ‚zlobení‘, malé dítě prostě nechápe,“ dodává Chlupová.
Co když se bojí, i když ho nestrašíte?
Pokud máte spíš opačný „problém“ a vaše dítko je od přírody bojácné a ustrašené, nemusíte se bát, že jste špatný rodič. Dětská fantazie je nepřeberná a třeba tmy nebo bouřky se bojí téměř každé dítě. V takové situaci vaše dítě potřebuje podpořit, dodat jistotu a pochopení. Rozhodně není řešením chránit ho před každým šustnutím a ustupovat jeho strachu. „Rodiče musejí dítěti ukázat, že oni se jeho strachu nebojí, “ doporučuje psycholožka Anne Bacus. Vaším úkolem je naučit děti strachu a životu jako takovému čelit. K tomu krásně slouží právě klasické „krvavé“ pohádky. „To, že dítěti přečtete Červenou Karkulku, je přece jenom něco jiného, než když mu vyhrožujete, že si ho odnese čert,“ zdůrazňuje Markéta Chlupová. Pohádky vyprávějí archetypální lidské příběhy a pomáhají dětem porozumět tomu, jak funguje svět, který není vždy jen růžový. Takže se nebojte ho s těmi klasickými postupně seznamovat. „Čtení knížek, které se zabývají těžkými tématy, pomáhá rodičům pokrýt širokou škálu emocí, což, jak bylo prokázáno, pomáhá dětem rozvíjet jejich vlastní empatii,“ vysvětlují autoři bestselleru The Danish Way of Parenting Jessica Alexander a Iben Sandahl.
Mikuláš jako příležitost k růstu
Pokud jde o toho zmiňovaného Mikuláše, samozřejmě není důvod dítěti tenhle lehce adrenalinový adventní zážitek odpírat. Jen je třeba k němu přistupovat jako k příležitosti k bilancování. Čím dál tím větší množství odborníků považuje za rozumnější vyjít si za kouzelnou trojicí někam ven než si ji zvát domů, do prostředí, kde bychom se měli cítit bezpečně za všech okolností. Ať už se rozhodnete pro kteroukoliv z variant, rozhodně nedovolte, aby vaše dítě čert třeba jen náznakem unášel. Ideální scénář navrhuje Danuše Jandourková: „Mikuláš se může dětí zeptat, co se jim daří, čím dělají rodičům radost a čím je naopak trápí. A zkusit se domluvit, v čem se zlepší. Čert i anděl jsou symboly dobra a zla, ale měli by být v pozadí,“ popisuje. Vaše dítko bude pyšné, že konverzaci s vousatým světcem zvládlo, a místo strachu naroste jeho sebevědomí. S tímto přístupem souhlasila i legenda dětské psychologie, profesor Zdeněk Matějček: „V životě se člověk dostane do mnoha situací, kdy bude muset překonávat strach, proto si společnost vytváří výchovné praktiky, kterými své potomstvo už dopředu na to připravuje, cvičí, trénuje, otužuje. Myslím si, že i náš Mikuláš k takovýmto výchovným institucím patří,“ napsal v roce 2003 o „mikulášské“ problematice.
Text: Natálie Veselá Foto: Getty Images
