Jak se nezbláznit z rodičovství? Myslete na sebe

„Mám ráda rčení, že na výchovu dítěte je třeba celá vesnice,“ říká psycholožka a autorka projektu Rodičovská posilovna Ivana Štefková. Poradila nám, jak se z rodičovství nezbláznit, jak se soustředit na odolnost sebe i svých dětí a jak v tom všem neztratit sama sebe.

Ačkoliv sama mámou ještě nejsem, jednou bych jí chtěla být. Než budu mít šanci zažít něco podobného, zvědavě zkoumám, jak se s rodičovstvím vyrovnávají mí nejbližší přátelé. Jednou z nich je i Ivana, máma, psycholožka a spoluautorka projektu Rodičovská posilovna, které jsem už během našeho letitého přátelství položila mnoho zvídavých otázek a ona mi na ně poctivě odpovídala. Tady jsou některé z nich.





Ivanko, poprvé jsme se setkaly v práci, kam jsi chodila se svou malou dcerkou. Pár let už uplynulo a teď jsi máma dvou dětí, se kterými během mateřství stíháš i pracovat. Jak to zvládáš?

Možnost seberealizace i jiným způsobem než mateřskou rolí je pro mě v obou případech důležitá. Když bych veškerou svou energii zaměřovala jen na náš domácí prostor, nebylo by to ku prospěchu. Jsem vděčná, že se v době po narození obou mých dětí objevila pracovní příležitost, kterou šlo propojit s mateřstvím.

Jak probíhá tvé pracovní nasazení?

Není to tak, že bych odešla na osm hodin do práce a dítě předala hlídačce, většinu času jsem pracovala a stále pracuji s dětmi po boku. Ráno se zaměřuji na to, co je třeba udělat, a snažím se si činnosti naplánovat tak, aby šly dělat například na hřišti během obracení bábovek. Zatímco čas na hlubokou práci se při prvním dítěti přesunul do nočních hodin, s druhým dítětem jsem se do toho už pouštět nechtěla. Nechtěla jsem pracovat pozdě večer. Také mi pomáhalo být v aktivním dialogu se svým zaměstnavatelem o svých potřebách a možnostech a stejně otevřeně komunikovat i v rodině. Naučila jsem se neupínat se k představám, jak něco bude, spíš zacházet s tím, co aktuálně bylo k dispozici. Tato proměna perspektivy pro mě byla nejvíc osvobozující.

Docela dlouho jsem si já sama myslela, že rodiče jsou neomylné bytosti, které vlastně nemají chyby, protože se o nás musí starat a všechno zvládat. Naštěstí mě terapie naučila opaku. Existuje nějaký návod na to, jak být rodičem? Neměla by se příprava na rodičovství vyučovat na základní škole?

Na to není jednoduchá odpověď. Na rodičovství mi přijde nejnáročnější to, že nás dokáže pravidelně dostat na určitou hranu – sil, vědomostí, zdrojů. Snáz se naučíme, jak správně držet miminko než jak se sebou zacházet, když naše miminko dlouho pláče a my vůbec nevíme, co by mu pomohlo, a považujeme jeho pláč za důkaz našeho selhání. Rodičovství nás často konfrontuje s našimi vlastními zážitky z dětství – s tím, co jsme milovali, a s tím, co nás děsilo. Hodně se orientujeme na děti – na to, co potřebují, jak je rozvíjet, jaké mají možnosti. Čím déle jsem rodičem a čím déle s rodiči pracuji, tím více se domnívám, že upínáme pozornost vedlejším směrem. Soustředíme se většinu času na děti a zapomínáme na sebe.

A na co se tedy podle tebe při výchově zaměřit především?

Klíčová je pro mě schopnost porozumět sobě a svým potřebám a aktivně komunikovat s druhými o jejich naplňování. Umět si poskytnout útěchu, porozumět tomu, proč ve mně děti umí otevřít tak silné prožívání emocí. Uvědomovat si, že se můžu často chytat do pastí vlastní mysli, třeba touto oblíbenou myšlenkou: „Když mu to teď dovolím, bude to tak už napořád.“ Rodičovství v naší společnosti často přináší velmi osamělé chvíle a je důležité vytvořit si vztahy, které nás v jeho průběhu podrží, a v neposlední řadě nezapomenout na to, jaké jsou mé silné stránky a čím přispívám světu kolem sebe.

Mnohokrát jsme spolu mluvily o odolnosti. Dojít k ní je dosti těžké i pro dospělého člověka, jak to naučit děti?

Odolnost je určitá kapacita, ne finální stav. Proměňuje se, ubývá a přibývá, je to neustálý pohyb. Když se podíváme na výzkumy toho, jak podpořit odolnost dětí, zjistíme, že řada dětí dokázala zpracovat i situace, které si ani neumíme představit. Aby se jim to podařilo, potřebovaly někoho, o koho se mohou opřít, kdo je vyslechne a kdo jejich sdělení unese. Proto je pro mě jako pro rodiče klíčové být si vědoma vlastní kapacity a sil tak, abych tu mohla pro své děti být, vyslechnout je a podpořit. Abych jim neodebírala ze života překážky, ale abych je podpořila v tom, jak je překonat. Tak také vzniká naše důvěra ve vlastní schopnosti – podíváme se, co už máme za sebou, co vše jsme zvládli. Pak nám totiž aktuální výzva stojící před námi nepřipadá už zdaleka tak děsivá. Uvěříme, že ji zvládneme.

Jak vnímáš aktuálně stále více sílící postoj mnoha párů i žen, které nechtějí mít děti?

Pro mě je to určitý signál odpojení, důsledek toho, do jaké pasti jsme se sami vehnali, když jsme výchovu dětí uzavřeli do nukleárních rodin. Mám ráda rčení, že na výchovu dítěte je třeba celá vesnice. Dnes vidíme nejčastější zkušenost, že dítě vychovávají dva urvaní rodiče. Máme tu unaveného tátu, který celý den obstarává obživu, a mámu naplňující potřeby dítěte od rána až do večera. Dříve bylo na péči více pomocných rukou.

Souhlasím, občas žasnu nad tím, kolik toho jedna máma nebo jeden táta musí zvládat...

Věřím, že nás čeká budoucnost někde na půli cesty. Tou základní oporou třeba nebude rodina, ale několik blízkých přátel, kteří si ve výchově vzájemně pomohou. Sama mám podobnou zkušenost z období lockdownu, kdy jsme si s přáteli péči o děti průběžně přelévali, a opravdu nám to pomáhalo.

Pokud uvidíme, že výchova dětí neznamená neštěstí a sebeobětování, třeba to náš pohled na rodičovství promění. Rozhodnutí mít dítě je důležitá volba každého z nás. Pokud někdo cítí, že si dítě mít nepřeje, je to naprosto v pořádku a nikdo by ho pro to neměl odsuzovat nebo ho do toho nutit.





Jak se na tvém rodičovství podepsal covid? Byla jsi s dětmi doma?

Byli jsme doma celá rodina – dcera měla online výuku, muž home office, já zkoušela pracovat a synovi jsme vzhledem k situaci o rok odložili nástup do školky. Byli s námi i naši dva kocouři. Společně jsme sdíleli necelých padesát metrů čtverečních.

A jak jste spolu vycházeli?

Bylo těžké skloubit naše potřeby, ale naučili jsme se s tím v rámci možností zacházet. Nám dospělým pomohlo aspoň na chvíli denně opustit prostor a jít se třeba projít. V tom jsme se s mužem poctivě střídali. Náročné pro mě bylo sledovat děti, které se chtěly vídat s vrstevníky, ale neměly tu možnost. Byla to příležitost vyzkoušet si, jaké to je, když najednou zmizí všechny podpůrné služby péče (od prarodičů po instituce) a na děti zůstaneme opravdu jen my dva dospělí. Bylo to náročné a ještě stále cítím únavu s tím spojenou. Naše vzájemné vztahy to ale posílilo a za to jsem moc vděčná.

Jsi spoluautorkou projektu Rodičovská posilovna. Představíš nám prosím myšlenku projektu? A jak se vám momentálně daří?

Rodičovská posilovna vznikla zdánlivě náhodou. S Honzou Vávrou jsme se potkali na výcviku lektorů Výchovy bez poražených amerického klinického psychologa Thomase Gordona. Honza pro tento celosvětově úspěšný výchovný směr získal licenci pro Českou republiku. Shodli jsme se, že jednotlivé vědecky ověřené techniky zaměřené na posilování odolnosti mohou být obzvlášť účinné pro rodiče, kteří se často dostávají na hranice svých sil. Sestavili jsme tříměsíční kurz, který každý týden rozvíjí a prohlubuje jednu z technik zaměřených na naše emoce, mysl, vztahy a růst. Můžete si jej procházet sami a vlastním tempem nebo s naší podporou. Během roku jsme provedli už tři skupiny takzvané „trenérské verze“, jejichž účastníci nám každý týden shrnují, co se dozvěděli a naučili. Možnost sledovat jejich posuny mě naplňuje obrovskou vděčností. Je to opravdu příležitost, jak se vracet do své síly.







Jaká jsi ty sama máma?

Mnohem více vychovávám tady a teď než podle jedné určité knížky. Určitě jsem už udělala spoustu výchovných chyb. Důležité je pro mě mluvit o tom, co prožíváme, umět si odpouštět a vracet se do stavu, kdy jsme na sebe naladění a kdy jsme v souladu. Je pro mě důležité, aby výchova podporovala naše silné stránky a to, kým jsme. Nejsem v souladu s tím, když děti tlačíme do nějakého vysněného tvaru, ve kterém je chceme vidět my nebo naše okolí.
Nerada zasahuji a zakročuji, radši vytvářím prostředí, ve kterém můžeme být všichni sami sebou a ve kterém je nám dobře. Často mi pomáhá humor, který mi vrací nadhled.

Máš tajný tip na to, jak být mámou a nezbláznit se?

Zůstat pořád tou osobou, kterou jsem byla, než jsem se stala mámou. Nerozpustit se v nové roli. Přinést si do ní kus sebe. Kus, který mě podrží, když mě mateřství bude štvát nebo ždímat. Neztratit se v množství hlasů o tom, jak se to má dělat, vracet se k tomu, jak to chci dělat já. Odpouštět si a mluvit k sobě jako ke své nejlepší kamarádce.

Kam si myslíš, že tě tvé profesní cesty zavedou dále?

Jsem teď v takovém cíleně prázdném období, kdy čekám, co si mě zavolá. Určitě se chci dále věnovat tématu odolnosti. A co bude dál, se nechám překvapit.


Text: Kateřina Fišarová Foto: Archiv I. Štefková a Getty Images